banner

PŘIPRAVUJEME
Každý má svého vraha, Anna Mautnerová

Úryvek z připravované knihy Každý má svého vraha od Anny Mautnerové.

Kniha půjde do prodeje v druhé polovině listopadu.

 

 

„Dokážeš odpustit?“

„Snad bych to dokázala, ale nechci. Někdy člověk potřebuje víc síly i citu k tomu, aby neodpustil. Je odpuštění a odpuštění. Neměli bychom si je plést se zavíráním oči, lhaním do kapsy, se zbabělostí.“

„Nenávidíš ho?“

„Ne. Nenávist je příliš silný cit a já jsem ochromena.“

„Pohrdáš jim?“

„Nepohrdám, ale ztratila jsem k němu úctu. Snad ho stále ještě mám ráda.“

„Ale jak budeš v této poloze žít?“

„Nevím. Zatím mám pocit, že v žádném člověku jsem se nikdy tak nemýlila, cítím to jako největší omyl svého života.“

Soňa i Karolína mají v srdci nesnesitelnou tíseň, jsou zasaženy, ale stále ještě mají ducha i odvahu nést všechno dál. Zůstal jim neotřelý cit. Fantazie se jim neproměnila v geometrii obrazů Ivanova přítele, známého malíře, který se do nich utekl. V poslední době měl Jakub tyto obrazy dokonce raději než tvorbu českých kubistů, posunul je do středu svých výtvarných zájmů, studoval je, psal o nich jako o dílech klasiků. Karolína měla ty geometrické obrazy taky ráda, ale jen některé a jako laik, který si neumí představit život bez umění, byla stále okouzlena Matisem, Kandinským, Šímou, kubisty a především Fillou. Na Hradíšťku viselo jeho zátiší. Ten obraz uhranul Marii, byl vlastně její, protože nebylo dne, kdy by se před ním nezastavila jako věřící u oltáře. Mariin Bůh byl všude tam, kde bylo krásno. Marie je kronikářkou Hradíšťka, té Ithaky, do níž se stále znovu a znovu Karolína vrací, která je útočištěm jejích přátel, těch nostalgiků, kteří se nikde necítí zcela doma. Je to Marie, kdo silně ovlivňuje atmosféru domu na Hradíšťku, kdo má vliv na jeho letité vnitřní ustrojení, kdo se stával svědkem trápení, kterým procházeli jeho obyvatelé. V mládí měla velkého učitele, dr. Seligmanna, německého profesora, humanistu, Evropana, který osobně poznal Stefana Zweiga; počátkem třicátých let ho dokonce navštívil v jeho zámečku na Kapucínském vrchu v Salcburku. Jeho žena, pražská židovka, zahynula v Osvětimi, on měl zákaz přednášet, přežil okupaci a v máji 1945 ho v jeho pražském bytě jako Němce zavraždili rudí gardisté. Karolínin otec pak marně usiloval o jejich potrestání. Za války oba muži kolaborovali s nacisty, po porážce hitlerovské říše chtěli zahladit stopy, stali se revolucionáři, a když Josef, který byl v roce 1946 jmenován soudcem, usiloval o jejich potrestání, byli tito vrazi už členy vítězné strany, která se zanedlouho chopila moci, té strany, k níž patřil Martin muž, Mariin otec i Jakub. Kdo jednou rozplete pouta, zločiny, vavříny této strany, kdo odliší darebáky, kariéristy od nezištných, statečných lidí, od velkých duchů, kteří nezištně půjčovali svá jména této straně? Vždyť přece mezi ně patřili takoví tvůrci, jakými byli Vančura, Seifert, Kalandra, Teige, Milena Jesenská a další a další tvůrci české kultury. Soudce Josef, ten advokát chudých v hradišťském kraji, byl v roce 1949 odvolán a málem ho zavřeli. Do celého případu vstoupil tehdy bývalý stranický funkcionář, Josefův spoluvězeň z Buchenwaldu a zachránil ho před vězením. V soudnictví ovšem už potom pracovat nesměl. Ani nechtěl. Po roce 1948 žil, on, člověk politicky tak vypjatý, angažující se, mimo politické strany, přeorientoval se na pracovní právo a opět se mu dařilo mnoha lidem pomáhat. Ještě po roce 1968, kdy pookřál duševně i fyzicky, vyhrál několik pracovních sporů těm, z nichž se během jednoho roku staly oběti srpnové okupace, tvrdě nastupující normalizace. Ti z práce vyhození sice neuhájili svá místa, ale protože Josef vždy ve výpovědi zaměstnavatele našel nějakou právní chybu, získali odškodné v řádu několika měsíčních platů.