banner

NOVINKY


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

V prosinci 2018 jsme vydali:

Ladislava Chateau - Colette, má drahá, Vy víte, co máte udělat...

 

Výňatek z knihy:

Po Madridu přišla Praha, na podzim přišel Mnichov. Přesně, jak předpověděl Drieu La Rochelle ve svých reportážích z Prahy, které pořídil už před několika lety. Československo muselo postoupit Německu oblast Sudet.

Přehouply se Vánoce a nastal chmurný rok 1939; 15. března v půl páté ráno přečetl hlasatel text rozkazu ministra národní obrany určený velitelům všech posádek, aby se vzdaly. Posluchači se také dozvěděli, že už den předtím schválili poslanci slovenského sněmu téměř všemi hlasy odtržení a vyhlásili samostatný Slovenský stát. A 16. března si vyslechli, že Hitler podepsal výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Tragické události nemají konce.

V září bylo Polsko po třech týdnech bolestné války poraženo; proti němu vyrazilo 60 divizí wehrmachtu a 1 600 letadel, bylo silně bombardováno.

Polákům byl vnucen generální gouvernement. A už v srpnu bylo už připraveno německo-ruským paktem jeho porcování.

Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku.

Vypukla druhá světová válka, která se rozšířila na všechny kontinenty. Válka se vymkla z rukou a ve svých následcích byla nakonec smrtelná pro všechny strany.

Sigmund Freud, který se tolik napřemýšlel o násilí a agresivitě v lidské duši, naštěstí se té tragédie už nedožil, umírá v září téhož roku v londýnském exilu; o osudu svých sester, které zmizely v transportech, už se nedozvěděl…

Pierre Drieu La Rochelle vystupuje z P. P. F. Že by na protest proti neblahým událostem a praktikám? Sotva. Spíš z únavy a osobní krize. Už pochopil, že Madame Renault nikdy neopustí svého bohatého a vlivného manžela, že milence společný život nečeká. Ani on nepřerušuje vztahy s jinými ženami, s Victorií Ocampo, Nicole Bordeaux a samozřejmě zůstává i nadále starým přítelem Colette. Stále vykazuje vztahovou nevyrovnanost a dandysmus, své celoživotně příznačné vlastnosti. I k politice přistupuje jako k ženám, jako ke sportu, není mu zatěžko rychle měnit jedno i druhé. Prohlašuje, že jeho místo je mezi Célinem, Montherlantem a Malrauxem.

V roce 1939 v dopise Christianě Renaultové píše:

(…) Jak smutné dny opět přicházejí. Blíží se válka, možná je konec Francie už na dohled. A válka bude to poslední vyčerpání této země. Chudák můj román (myslí tím svoji biografii Gilles), vyjde pozdě nebo vůbec. Moje nejlepší práce bude pohřbena. Všechno bude pohřbeno. (Pierre Andreu et Frédéric Grover, Drieu La Rochelle, Paris, Hachette, 1979).

Jen pro úplnost dodávám, že román Gilles vyšel 5. prosince 1939 u Gallimarda. Drieu k tomu slavnostně a poněkud nabubřele prohlašuje: V hloubi duše jsem přesvědčen a věřím ve svůj ušlechtilý esprit, který prolíná celé toto významné dílo.

Jak asi bylo Colette, když se jí Gilles dostal do rukou? Jaký měla pocit? Jedné postavě dal autor biblické jméno Myriam, jež byla malomocná, bílá jako sníh (…). Bible ale mlčí o jejích činech a osudech, zmiňuje se až o její smrti. Colette se v té postavě musela snadno poznat. Leč, jak už víme, hrdina Gilles (Drieu) je postava cynická a provokativní. Jednou říká, jak ho dráždí, když Myriam ustavičně pozoruje svůj obličej. O něco dále mu zase vadí, že Myriam je Židovka (…). Podstatné ovšem je, jak si Gilles pro sebe cynicky opakuje, že pokud jde o sňatek, je Myriam bohatá a já jsem chudý. A o něco dále hlavní hrdina ve své samomluvě otevřeně konstatuje: S Myriam je všecho snadné. Obtíže přijdou, neměj strach. Ostatně, stejně nemůžeš couvnout. Už se ti zalíbily peníze, luxus (…). Posléze vypravěč ještě upřesňuje: Gilles přivykl její lásce a ví, že kdyby nebylo jeho, byla by Myriam úplně sama na světě. A hlavnímu hrdinovi dělá také starost, aby ji monsieur Falkenberg (Édouard Jéramec) nevydědil. Atd. atp.

Pan T se určitě nemýlí, jeho matka si Gilla rozhodně oblíbit nemohla. O tom, co pro ni ta kniha znamenala, nikde se nezmiňuje; četba pro ni musela být bolestí, to je jisté. Nemůže se bránit, slova nelze vymazat, a tak jako v dětství se snad jen stáhne do sebe a počká, až bolest otupí… Jedno je ovšem jisté, Colette velmi dobře znala temné stránky Drieuovy povahy, jeho mučitelskou potřebu zraňovat i ty, kteří jsou mu nejbližší. A slova dokáží velmi zranit, rozplakat i – zabít.

V listopadu 2018 jsme vydali:

František Červinka,  Česká kultura a okupace

 

(výňatek z knihy)

O svobodě a odpovědnosti

 

Po květnu 1945 a po únoru 1948 bylo myšlení české inteligen­ce elektrizováno otázkou, co je svoboda, jak ji hájit a co s ní. Již předtím šest let perzekuce a nesvobody bylo naplněno myšlen­kou lidské svobody. Uveďme aspoň jednu bezprostřední vzpomínku čes­kého vzdělance na vlastní myšlení v době okupace: „Proč bych se nepřiznal, že když jsem za druhé světové války a za hnusné­ho období protektorátu slyšel a vlastní zkušeností se přesvědčil o plánovitém ničení české literatury, o rdoušení české vědy, čes­kého umění všech oborů – když jsem viděl, jak se vraždí a na nej­nižší úroveň srážejí právě ty vrstvy, v nichž naše kultura měla od počátku živnou půdu: propadal jsem chvilkovým záchvatům zoufalství. Viděl jsem v duchu naše začátky na rozhraní 19. sto­letí, naši rovinu kulturní v době Lermontova, Puškina, Goetha, Byrona, Huga atd. a srovnával jsem to se světovou výší, kam jsme s nevyrovnatelnými obětmi nadání, strádání, bídy a práce po­zvedli svou civilizační a kulturní hladinu až do osudného roku 1939. A teď to má býti vydáno zkáze. Co se dá ukrást, bude ukradeno zlodějem, přišlým od Západu, co se ukrást nedá, za­hyne ve stoupách papíren, co žije a v hlavách a v srdcích lidí nese budoucnost národa, bude vyvražděno, umučeno, poníženo na otrockou láj, hynoucí v cizích službách. Byly to děsné chvíle a jen nepřekonatelná víra ve vítězství spojenců, jen víra, že budou spo­lečné hranice se Sovětským svazem, a ten že nám nedá zahynou­ti, jen tato víra v osvobození mi vracela vůli žít...“ Tato slova nalezneme v knize Emila Svobody Věčná otázka svobody.

Knihu uvedl po válce Albert Pražák a spolu s autorem si při­pomínal ideu Masarykovu, ideu kořenící v Palackém a Kollárovi, která klade českým dějinám za úkol překonat zmatky, zloči­ny a války vtělením a realizací humanitních ideálů. Autor knihy o „věčné otázce svobody“ byl profesorem občanského práva na Karlově univerzitě a soustavně překračoval svůj obor aktivním zájmem o filozofii, sociologii, sociální teorii a uměnovědu. Kniha zde citovaná uzavřela jeho cyklus zahájený v roce 1937. Albert Pražák představil čtenářům autora díla, tvořeného „do značné míry ze subjektivního i dobou zabarveného hlediska“, právníka, filozofa, který tehdy zakončil svou životní pouť „zcela příklonem“ k novému socialistickému řádu, myslitele, který si podle vlastních slov položil otázku: „Kde je místo pro celou duchovní kulturu člověka, volajícího po svobodě uprostřed každodenně ověřitel­né determinace všeho dění – uprostřed řádu té nutnosti, jež vládne životu a světu mocí nepřekonatelnou? Dvojí tvář: pocit od­povědnosti a zároveň i vědomí nezvratnosti v souvislostech sku­tečností a dějů, to je ten tragický problém, který hledá odpověď.“

Nemám v úmyslu parafrázovat a konspektovat obsahy knih, jakou byla kniha Emila Svobody, ale stojí za to povšimnout si autorovy apriorní teze o ověřitelné determinaci všeho dění, o „nezvratnosti v souvislostech skutečností a dějů“. Myšlení, sub­jektivní mentalita znalce a praktika právních věd vedly v řešení ožehavé filozofické otázky determinismu a indeterminismu, otázek motivace lidského činu a volby jaksi již a priori k racionálně zdů­vodněnému determinismu. O to byl příklon k hegeliánské „záko­nitosti“ historického děje snadnější a příklon původně masarykov­sky orientovaného filozofického idealisty k ideologii „nového socialistického řádu“ organičtější. Emil Svoboda byl přesvědčen, že svoboda není v konání, ale v podstatě člověka, v tom, co děláme, poznáváme, jací vlastně jsme; dovedl duchovně drama­tizovat střetnutí mechanického dění s pocitem individuální odpo­vědnosti a lidskou emocí, dovedl usvědčovat statistiku ze lži, kdykoli se plete do věcí, kam číslo nemůže – do světa etických, estetických, kulturních hodnot –, dovedl chápat „rozumné od­chody“. S pocitem zhnusení se dotkl kolaborantské spodiny naší společnosti, tohoto vředu ve všech nacisty okupovaných zemích, pro nás ovšem obzvláště nebezpečného, neboť „čím méně nás je a čím těžší je naše situace na rozmezí národů a států – tím nebezpečnější je mravní zamoření, hnilobný úpadek vlaste­nectví“, a proti demoralizaci těchto deklasovaných vzdal hold svobodě těch, kteří pomáhali parašutistům, partyzánům, uprch­líkům a psancům. Stovky českých lidí byly popravovány za tuto pomoc a seznamy jejich jmen byly pro výstrahu denně publiko­vány, zejména v posledních dvou letech války, v protektorátním tisku. Emil Svoboda hledal svobodu v osobním prožitku a pocitu člověka, pochopil i neúnosnost svobody a potřebu otroctví jed­něch a potřebu svobody, lásky a připravenosti k oběti u těch druhých. Nikde však neanticipoval filozoficky kladenou otázku svo­body, jak ji v následujících desetiletích předložili marxisté, existencialisté a moderní aplikátoři psychoanalýzy.