banner

NOVINKY
V listopadu 2018 jsme vydali:

František Červinka,  Česká kultura a okupace

 

(výňatek z knihy)

O svobodě a odpovědnosti

 

Po květnu 1945 a po únoru 1948 bylo myšlení české inteligen­ce elektrizováno otázkou, co je svoboda, jak ji hájit a co s ní. Již předtím šest let perzekuce a nesvobody bylo naplněno myšlen­kou lidské svobody. Uveďme aspoň jednu bezprostřední vzpomínku čes­kého vzdělance na vlastní myšlení v době okupace: „Proč bych se nepřiznal, že když jsem za druhé světové války a za hnusné­ho období protektorátu slyšel a vlastní zkušeností se přesvědčil o plánovitém ničení české literatury, o rdoušení české vědy, čes­kého umění všech oborů – když jsem viděl, jak se vraždí a na nej­nižší úroveň srážejí právě ty vrstvy, v nichž naše kultura měla od počátku živnou půdu: propadal jsem chvilkovým záchvatům zoufalství. Viděl jsem v duchu naše začátky na rozhraní 19. sto­letí, naši rovinu kulturní v době Lermontova, Puškina, Goetha, Byrona, Huga atd. a srovnával jsem to se světovou výší, kam jsme s nevyrovnatelnými obětmi nadání, strádání, bídy a práce po­zvedli svou civilizační a kulturní hladinu až do osudného roku 1939. A teď to má býti vydáno zkáze. Co se dá ukrást, bude ukradeno zlodějem, přišlým od Západu, co se ukrást nedá, za­hyne ve stoupách papíren, co žije a v hlavách a v srdcích lidí nese budoucnost národa, bude vyvražděno, umučeno, poníženo na otrockou láj, hynoucí v cizích službách. Byly to děsné chvíle a jen nepřekonatelná víra ve vítězství spojenců, jen víra, že budou spo­lečné hranice se Sovětským svazem, a ten že nám nedá zahynou­ti, jen tato víra v osvobození mi vracela vůli žít...“ Tato slova nalezneme v knize Emila Svobody Věčná otázka svobody.

Knihu uvedl po válce Albert Pražák a spolu s autorem si při­pomínal ideu Masarykovu, ideu kořenící v Palackém a Kollárovi, která klade českým dějinám za úkol překonat zmatky, zloči­ny a války vtělením a realizací humanitních ideálů. Autor knihy o „věčné otázce svobody“ byl profesorem občanského práva na Karlově univerzitě a soustavně překračoval svůj obor aktivním zájmem o filozofii, sociologii, sociální teorii a uměnovědu. Kniha zde citovaná uzavřela jeho cyklus zahájený v roce 1937. Albert Pražák představil čtenářům autora díla, tvořeného „do značné míry ze subjektivního i dobou zabarveného hlediska“, právníka, filozofa, který tehdy zakončil svou životní pouť „zcela příklonem“ k novému socialistickému řádu, myslitele, který si podle vlastních slov položil otázku: „Kde je místo pro celou duchovní kulturu člověka, volajícího po svobodě uprostřed každodenně ověřitel­né determinace všeho dění – uprostřed řádu té nutnosti, jež vládne životu a světu mocí nepřekonatelnou? Dvojí tvář: pocit od­povědnosti a zároveň i vědomí nezvratnosti v souvislostech sku­tečností a dějů, to je ten tragický problém, který hledá odpověď.“

Nemám v úmyslu parafrázovat a konspektovat obsahy knih, jakou byla kniha Emila Svobody, ale stojí za to povšimnout si autorovy apriorní teze o ověřitelné determinaci všeho dění, o „nezvratnosti v souvislostech skutečností a dějů“. Myšlení, sub­jektivní mentalita znalce a praktika právních věd vedly v řešení ožehavé filozofické otázky determinismu a indeterminismu, otázek motivace lidského činu a volby jaksi již a priori k racionálně zdů­vodněnému determinismu. O to byl příklon k hegeliánské „záko­nitosti“ historického děje snadnější a příklon původně masarykov­sky orientovaného filozofického idealisty k ideologii „nového socialistického řádu“ organičtější. Emil Svoboda byl přesvědčen, že svoboda není v konání, ale v podstatě člověka, v tom, co děláme, poznáváme, jací vlastně jsme; dovedl duchovně drama­tizovat střetnutí mechanického dění s pocitem individuální odpo­vědnosti a lidskou emocí, dovedl usvědčovat statistiku ze lži, kdykoli se plete do věcí, kam číslo nemůže – do světa etických, estetických, kulturních hodnot –, dovedl chápat „rozumné od­chody“. S pocitem zhnusení se dotkl kolaborantské spodiny naší společnosti, tohoto vředu ve všech nacisty okupovaných zemích, pro nás ovšem obzvláště nebezpečného, neboť „čím méně nás je a čím těžší je naše situace na rozmezí národů a států – tím nebezpečnější je mravní zamoření, hnilobný úpadek vlaste­nectví“, a proti demoralizaci těchto deklasovaných vzdal hold svobodě těch, kteří pomáhali parašutistům, partyzánům, uprch­líkům a psancům. Stovky českých lidí byly popravovány za tuto pomoc a seznamy jejich jmen byly pro výstrahu denně publiko­vány, zejména v posledních dvou letech války, v protektorátním tisku. Emil Svoboda hledal svobodu v osobním prožitku a pocitu člověka, pochopil i neúnosnost svobody a potřebu otroctví jed­něch a potřebu svobody, lásky a připravenosti k oběti u těch druhých. Nikde však neanticipoval filozoficky kladenou otázku svo­body, jak ji v následujících desetiletích předložili marxisté, existencialisté a moderní aplikátoři psychoanalýzy.



NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ